Soukromé hry

Nebaví tě momentálně hlavní dějová linka našeho RPG? To nevadí! Máš tady prostor pro vytváření soukromých her se svými spoluhráči.

Už to bylo několik dnů od doby co se rozhodl pro život člověka, ač to příliš neplnil a své žití si sem tam ulehčoval nebo trýznil klid svých sousedů, když se chtěl pobavit menší manželskou hádkou. Náramě si užíval každé zlé slůvko co mezi dvojicí padlo. Ale po té včerejší, to zřejmě přehnal, když spolu se svou půvabnou sousedkou, se po ránu probudil v jedné postely. Tiše si povzdechl, nemotorně vylezl z postele a začal se oblékat. Ještě aby měl na krku nějakou babu... zrovna to mu scházelo. Oblečený si šel pro svou snídani do kuchyně, byl nezvyk pociťovat skutečný hlad. Ale některá jídla, byla naprosto vynikající. Po krátké přípravě, nijak velkého jídla, které pomalu dojedl do posledního drobku, se vrátil do ložnice a ženu probudil. Ta na něj koukala se spokojeným úsměvem na rtech a pomalu se začala zvedat. Po své ranní sprše kterou zřejmě prováděla po každém probuzení se posadila v kuchyni, nejspíš očekávajíc něco kouzelného stejně jako včera večer. To přišla s uslzenýma očima, očekávajíc uklidnění, kterého se jí dostalo, ale jinak než vůbec měl Will v plánu. Pohladil ji po tváři a zadíval se do jejích zelených očí. Zapomeň na vše co se tu stalo. Jen jsi byla na návštěvě, ano? Pronesl tiše a pohledem ji propaloval. Nedělal nic moc zvláštního... jen ji trochu poupravil vzpomínky, aby mu tam nezůstala a neplánovala, třeba společný život. Sám neměl vůbec v plánu rodinu, natož se smrtelnicí a co hůř se svou sousedkou?
Žena přikývla, usmívala se najednou jako sluníčko, zvedla se a dala na odchod, jakoby byla blázen. Konečně je v tahu. Vydechl si a proml si čelo s hlasitým výdechem. Měl toho dneska v plánu dost. Na Olympu kontrolovat čas nemusel, měl ho věčnost, ale tady to je jiné... Při pohledu na hodiny visejícími nad dveřmi trochu zavrčel, už nestíhal. Rychle se postavil a rychlo-krokem se šel ještě obout, před zrcadlem v předsíni upravit a už vyšel ven. Sice by to bylo autem rychlejší, ale když už jde pozdě na co spěchat? Pomalu se dal do kroku a za nedlouho procházel obchodní čtvtí.

*Už pár dní se potuluje na zemi jako smrtelník a tak nějak se jí to zatím líbí. Nezvykla si sice zatím na to, jaké má tělo ale takový život se jí líbí. Není spoutaná v podsvětí svým ohavným manželem, kterého by nejradši uškrtila vždy, když jenom promluví. Ano, tak moc Hádése nenávidí a přála by mu všechno jen to dobré ne. Přála si alespoň trochu normální život ale místo toho se z ní stalo monstrum. Vládkyně podsvětí a k tomu manželka někoho tak slizkého a odporného jako je Hádés. Občas má potřebu si jen tak zařvat, aby všechen ten vztek, který v sobě má alespoň trochu odbourala a to se jí docela daří. Nyní na zemi má vše, co kdy chtěla. Má přátele, má skvělý dům i klid, který si náramně užívá. O svém manželovi neví nic a jen doufá, že se nic taky nedozví. Konečně po dlouhé době žije život, který si řídí jen ona sama a je za to vděčná. Pociťuje, že žít jako prostý smrtelník ač se stálými schopnostmi je mnohem méně únavné a otravné jako žít v podsvětí a trestat každou duši po boku tyrana, který jí vězní několik set let. Se svými myšlenkami, které se jí vířily hlavou jako menší tornádo nad New Orleans se rozhodla zajít na nákup. Jelikož je žena, nákupy naprosto miluje. Užívá si každičký moment, kdy si může zkoušet nové a nové oblečení nebo doplňky, které na jejím dokonalém lidském těle sedí. Zatím vše, co si vybrala jí sedlo a věří, že tak to zůstane napořád. Už od pradávna má dobrý vkus a ten se přenesl i sem. Na zem. Na místo, kde žijí nevinné lidské duše, které netuší že se mezi nimi promenádují samotní bohové a někdo tak zvrhlý jako je ona sama. Po pár ladných krocích dojde k výloze značkového oblečení jak pánského tak i dámského a polkne. S úžasem v očích si prohlédne alespoň to málo co jde vidět skrze sklo a s nepatrným ale při tom dost ďábelským úsměvem vejde dovnitř do obchodu. Ladnou chůzi vpluje mezi regály s dámskými kalhotami a začne si jednotlivé kusy oblečení prohlížet jako diamanty, které vlastní ve své říší v podsvětí. Sice svého manžela nenávidí z celého svého srdce ale nemůže mu upřít jeho skvělý možná až moc skvělý vkus na šperky. Vždy jí dokázal obdarovávat skvělými kousky, ze kterých měla pokaždé velkou radost i když to většinou před ním komentovala slovy díky ale nechci. Jedno se mu prostě upřít nedá a to je právě to, že svou ženu zná víc než kdokoliv jiný na světě. Jak by taky nemohl, když jí hlídá jako oko v hlavě a nikdy jí nedovolí být na chvíli osamotě. Kdyby se nerozhodla jít na zem, nejspíše by zešílela. Hádés je neskutečně majetnický a to jí leze už několik let na nervy. Ona sama se snaží být co nejlepší manželkou ale nejde to, když má za manžela nevěrníka, slizouna a ještě ke všemu žárlivce, který by jí nejradši připoutal k posteli, aby nemohla nic.*

Ach, slastný život smrtelnice, které doprovázelo věčné starání se o potřeby člověka, které jsou nezbytně nutné k přežití. Kde jsou ty časy, kdy něco takového vůbec nemusela řešit? A vlastně jí to nevadí. Vždy byla zběhlá v logickém uvažování a tak sledování času a učení se ho byla pro ní procházka růžovou zahradou. Ostatně, něco jako čas na Olympu neměli, přece jenom, nepotřebovaly se svazovat něčím, jako je čas.
Už dávno měla prozkoumané okolí kolem jejího domu a ne, není to z důvodu toho, že když se na ni někdo pokusí zaútočit, zabarikáduje dům, jako by bylo před bitvou. Nechtějte se s ní ale dostat do potyčky. Přemýšlela, co by asi měla dělat, protože, okolí jejího domu už znala jako bitevní mapu. Převlékla se do něčeho více formálnějšího. Asi tak formálnějšího, jak se na ženu sluší a patří k tomu, aby mohla vyrazit do města, a tak vyrazila. Opustila svůj dům a nechala vést své kroky bůh ví kam. Teda, pardon Die. Zeus, ach, ten Zeus.
Brzy dorazila do většího obchodního centra. Hlava jí běžela kolem z toho, kolik lidí tráví času na takovém místě. To neumí obětovat čas do něčeho, co se jim více vyplatí? Zavrtí nad tím pomyslně hlavou a vstoupí dovnitř. Nosíkem nasála vůni kávy, na kterou dostala ihned chuť. Nevěděla sic pořádně, co to má být, ale pěkně to vonělo a tak její kroky, které doprovázel zvuk klapotu podrážky, vedly přímo do malé útulné kavárničky. Všechno bylo tak při sobě. Obchod s oblečením, vstup do obchodního centra, všechno. Vstoupila dovnitř, kdy si pohledem vyhledala volné místo. Posadila se a počkala na ochotnou obsluhu.
Tak by to mělo být. Úsměv na tváři při práci, která baví. Věnovala číšnici svůj pohled. Dobrý den, ráda bych si dala kávu s mlékem. Pronesla svým hláskem, než jen kývnutím hlavy poděkovala, a tak začalo čekání na kávu.

Další nudný den, ze kterého ho mohla akorát tak třeštit hlava. Jediné pozitivní na tom bylo, že tu bylo tolik otevřeného prostoru. Tolik lidí, kteří se měli navzájem rádi. Bylo zvláštní, že jako bůh lásky dopřával lásku druhým, ale sám na sebe si nikdy čas nenašel. Problém je asi ten, že bohové nemají právo na to mít na sebe čas. To je smutné, ale tento hoch, který je vlastně mocným bohem našel vždy v mnoha věcech tolik pozitivního, že mu tohle nedělalo žádnou vrásku. Vždyť se na tohoto boha smyslné touhy podívejte. Není touha samotná? Já myslím, že ano.
Měl chuť vyrazit prozkoumávat okolí, a to taky udělal. Člověk by měl dělat věci, které chce dělat a tohle bylo to, co dělat chtěl. Převlékl se do něčeho víc pohodlnějšího, ale ... ruku na srdce, je to bůh lásky, takže musí nějak vypadat. Vyrazil tedy úzkou cestičkou kolem jeho domu až bůh ví kam. Park, zdá se. Poblíž byl slyšet šum obchodního centra a plno hlasů lidí, kteří se bavili, smáli se, nebo se prostě jen hádali nad zběžnými a obyčejnými věcmi ze všedního života. To mu znova nedělalo žádnou vrásku, protože byl někde, kde se cítil velmi dobře. Park. Zvláštní místo plné flóry. Došel až k nedalekému zábradlí, kde už bylo tamní jezero. Pěkné místo, kde by mohl strávit hodiny, dá se říct.
Rozhlížel se snad všude, aby jeho oko načerpalo krásy místa, ve kterém se nacházel. Popošel k blízké lavičce, na kterou se posadil. Jediné, co mu ke štěstí chybělo byla kniha. Pěkná knížka, ze které si mohl číst. Nejlépe román, z toho by třeba jako bůh lásky něco načerpal. Zjistil by, po čem lidé - tedy pozemšťané touží. Mohl by jim to věnovat, jako dárek, ale ... nebylo snad cílem bohů, kteří se chtěli stát smrtelníky se odprostit od jejich moci? Asi ano, ale ... mu se to odproštění líbilo. Líbí se mu i nadále, protože, je to něco, co ho naplňuje. Sledovat zamilované a usmívat se nad jejich štěstím, pěkné.

Párkrát zabočil, bylo to tu opravdu velké a člověk by se lehce ztratil. Člověk. Problesklo bohu hlavou, kterou rychle zakroutil a pokračoval ve svém pomalu zrychlujícím kroku. Lidé mu byli vždy tak nějak ukradení, přidával se na stranu jasných vítězů. Jen silní mohou přežít a to co se má stát stane se. Od doby co se dostal na Zem jako smrtelník, se toho změnilo dost... chyběli mu války a boje. Proto mu byli nejspíš jediným potěšením "bitvy" mezi nepohodnutým párem od vedle. Nad touhle věcí si musel povzdychnout, to už zvládne rozeštvat jen nešťastně zadané? Jaká to potupa pro boha.

Pomaličku se dostal k obchodnímu centru, kde se ihned otočil směrem ke kavárničce. Právě tam pracoval, jako podřadný občan. Rychle vešel, prošel mezi caffee-baru a šel se převléct do zadních šatniček pro zaměstnance. Vytáhl si klíček od své skříňky, odemkl ji a zadíval se na černé sáčko, patřící k uniformě, která ho trýznila každých pět pracovních dní v týdnu a sem tam i o víkendech. Donutilo ho snad jen to, že dostává peníze i za něco tak potupného jako je číšnictví. Převlékl se, postupně pozapínal knoflíčky na košily, sáčku a pak jen zamkl své důležité věci ve skříňce. Šel si stoupnout za bar, ještě poupravoval kravatu, nad kterou přemýšlel, zdali se na ní neudusí jako na oprátce. Rozhlížel se po kavárničce, musel se alepsoň pousmát, aby dělal dobrý dojem na zákazníky a ti se na oplátku vraceli. Loudění o peníze za pomocí dobré kávy a úsměvu. Jak rychle to boha boje bude bavit, než rozpoutá kavárenskou válku s dortíky? Ušklíbl se nad takovou myšlenkou a ladně sjel pohledem po ženě, která mu jako zázrakem připomínala někoho blízkého. Také tu byla možnost, že už ji z Olympu pozoroval... Ženy pozoroval často a ne jen tak, ale i ři nevhodných situacích. Poškrábal se za krkem a přivřel oči. Odkud ji jen může znát... kdo je ta žena? Někdo blízký? Že by bohyně. Byla by to zřejmě opravu mohutná náhoda, potkat se s jednou z Olympu, ale alespoň by bylo o zábavu postaráno kdyby někoho donutil se s ní dostat do konfliktu. Ušklíbl se. Přijdu si jako malé dítě. Ale byl zřejmě trochu zlomyslnější, než kdejaký spratek.

*Olízne si svůdně svůj dokonale tvarovaný vrchní ret a popadne do ruky černé úzké kalhoty, které jsou na půl kožené a na půl džínové. Ohmatá si je ze všech stran a nakrčí čelo. Lehounce se pousměje a nakonec se rozhodne tento kousek vzít.Rozejde se s ním k pokladně a vytáhne peníze, které odloží na pult. S nepatrným úšklebkem si prohlédne prodavačku a vezme si od ní tašku s kalhotami, které si vybrala.  Už dopředu ví, že na ní bude vypadat naprosto božsky. Ostatně jako všechno, co si vybere, protože má skvělý vkus o tom není pochyb. Tohle jí prostě na zemi baví. Nespočet oblečení a všelijakých možností.  Kdyby si měla vybrat své vysněné povolání, s velkou pravděpodobností by to byla právě módní návrhářka nebo stylistka. No místo toho je z ní barmanka ve Stip klubu, ve kterém si občas zatančí. Takhle na sebe občas prostě upozorňuje. Je totiž úplně jiná, než tanečnice, které se promenádují po mole a nechají si strkat prachy za nevkusné spodní prádlo. Ona na rozdíl od těchto skoro nahých koček má šmrnc a vkus. O nich se to říct nedá. Jdou tak laciné a nezajímavé. Ona moc dobře ví, že by tuhle práci mohla dělat hned z fleku a muži by na ní stáli dlouhou řadu několik hodin denně. Jenomže to by na sebe upozorňovala zase hodně a to nechce. Nechce, aby jí Hádés našel tak brzo. Nejvíc vyhovující by bylo, kdyby jí nenašel vůbec, ale s tím moc nepočítá, protože ten nenasytný slizoun je dost chytrý a skoro vždy byl o krok napřed před ní. Samozřejmě se bojí, že to tak bude  i teď.  Naštěstí tady na zemi proti němu není úplně tak bezmocná a klidně si s ním změří síly. Vlastně všechno co umí a v čem vyniká pochytila od něj a nebo jí to přímo naučil. Sice nikdy nebyl úplně ideálním učitelem ale ona byla vždy zatraceně dobrým žákem. Pochytila všechny triky, které pak zdokonalila a trochu předělala k obrazu svému. O to jejich setkání bude zajímavější, protože si je takřka jistá, že to neproběhne jako nevinná konverzace manželů ale stane se něco velkého. Něco temného a znepokojujícího. O tom je přesvědčená, protože Hádése zná jako své boty. Zná ho víc, než by chtěla. V podstatě má pocit, že ho zná líp, než on sám sebe.*  Dík. *Mrkne na krátkovlasou prodavačku a rozejde se pryč. Vyjde z obchodu ven na ulici a zamíří podél ulice, bůh ví, kam se vůbec dostane. Momentálně žádný určený cíl nemá. Chce se jen procházet a užívat si chvíli klidu, než půjde zase do práce. Být na zemi nemá jen výhody ale jsou tu i značné nevýhody, se kterými se prostě nedokáže smířit a práce je jedna z toho. Ne že by se jí v klubu nelíbilo ale pociťuje mnohdy únavu a to se jí nezamlouvá ani v nejmenším. Občas má dny, kdy vzpomíná na svůj život po boku Hádésé v podsvětí. Tam se alespoň nemusela starat o to, jak zaplatí nájem, nebo co s ní. Dokonce necítila ani bolest a únavu. To všechno je pro ní úplně nové a děsí jí to.*

Bůh, který uřízl vlastnímu otci mužství právě sedí v zapadlém baru a popíjí nějaký lidský nápoj, který není moc dobrý. Měl by s tím něco dělat. Hlavně by se mohl pomalu vydat do práce, kterou také moc neměl rád. Hlavně mít dvě práce. Jedna jako milý prodavač v oblečení a druhá jako neporazitelný vyhazovač v nočním klubu. Jsou to hrozné změny nálad. Chvíli dělat milého, láskyplného a šťastného prodavače a najednou neohrožená gorila, která se nebojí jít i proti zbrani. Ale celkem to bolí když člověk dostane trubkou přes záda.
Dopil pivo, které si objednal, zaplatil ho a šel pryč. Tentokrát se to na trhu uklidnilo. Asi o 1% lidu se to uklidnilo. Sice to není moc velký rozdíl, ale člověk se teď bude moci o krapet lépe pohybovat v tomto mocném davu. Hurá obsluhovat s úsměvem od ucha k uchu. Pomalu se blížil k obchodu se značkovým oblečením pro ženy. Už se nemůže dočkat toho jak tam zase přijde nějaká namyšlená kravka nebo nějaká tlustá žena co se bude nasoukávat do oblečení pro hubené tyčky. Nejraději by jim řekl, že obchod pro boubelky je o pár metrů dál, ale za to by ho vedoucí vyhodila. Hlavně už působí zvláštně když muž jako on pracuje v obchodě určený ženám. Že já tuhle práci bral. Jsem magor. Takhle to dopadá když bůh narozený obřímu hadovi přejde na tem ke smrtelníkům a stane se jedním z nich.
Dneska ho majitelka přivítala celkem spokojeně a neseřvala ho za to, že přišel pozdě. Asi se něco stalo, nebo se majitelce rozsvítilo. To by bylo super. Šel si do zadní části pro zaměstnance obléknout triko s nápisem obchodu a cedulku se jménem. Aspoň, že ta cedulka je černou barvou a černým nápisem jména. Triko je černé se svítivě růžovím názve obchodu a ještě ten nápis je pomalu přes celé triko. Asi to už větší nešlo. A jako první práci co dostal byla ta, aby šel dát na ramínka košile, které zrovna přišli. Na jeho vkus se mu ty košile líbili. Byli dlouhé a černobílé. Takové krásné dvě barvy. Kdyby mohl tak by si jednu koupil, ale všechno to jsou malé velikosti dělané pro to křehké pohlaví. Už měl skoro hotovo dokud nepřišla jeho nadřízená a celé to neshodila na zem, protože se jí nelíbilo jak to bylo seřazené. Furie stará hnusná. Sebral všechny popadané košile a tentokrát je tam srovnal podle velikosti a jednu šel dát do výlohy. Nesnášel když musel něco dávat do výloh. Všichni kolemjdoucí na něho koukali jako na svatý obrázek. Teoreticky vzato to je takový svatý obrázek. Sakra co to je za knoflíky? Vždyť to nejde zapnout. Zamumlal si pro sebe když bojoval s horním knoflíkem. Nesnášel tuhle práci. Raději by pracoval někde jinde. Třeba v divadle. Žil by jako herec, který by měl úžasnou kariéru. Takovou by nikdo neměl. Jenom on. A možná další herci, ale to momentálně není vedlejší. Mohl by hrát různé hry, romantické hry, hry o bozích. Jaký by to asi bylo být v kůži nějakého z vlastních synů? Asi zvláštní. Nebo být ve vlastní kůži z pohledu jiných? Chce si to zkusit, ale asi se mu to jenom tak nepovede.

rozlepit oči. Většina lidí se během 20 minut obleče, nasnídá a vyráží ale chudák Robbie nestihne během této doby otevřít ani oči. I po slepu zvládl vyčistit zuby a učísnout si vlasy, které vypadaly náhodou dobře i když je jen prohrábl rukou. Uzívl si, rozešel se zpět do kuchyně a trochu při tom protáhl záda. Co je za den? Zamumlala rozespale očekávajíc odpověď, zřejmě od někoho imaginárního, protože s nikým nežil, jeho matka bydlela jinde a navíc před rokem zemřela na rakovinu. Otce nikdy nepoznal. Volno. Vydechl si tiše, při zkoumavém pohledu na kalendář. Ten chvilku ještě propaloval pohledem, projíždějíc dny a pak se šel převléct. Nebylo by to ono kdyby mu nezačal zvonit telefon, který sice zvedat nechtěl, ale volala sestra... už jen to značilo špatné znamení. "Robe!" Zavrčela do telefonu. "Udělej si někdy čas, potřebuju taky volno... víc než ty, ty línej páprdo. Pohlídáš mi syna?" Zatímco jen koukal na telefon, se za sluchátkem jeho sestřička určitě culila jako ďábel. Asi nemám na výběr... zajdu pro něj. Pousmál se, snaha být milý se ale nevrátila, jen uslyšel křok, ať jde to malé třeštiprdlo dolů a pak hovor skončil. [/size]

Robbie se dooblékl, z malého kumbálku - s názvem skříň - vzal míč a šel se obout. Musel zajít ještě pro toho malého "zmetka". S tím dítětem byla skutečné velká práce a když nebylo po jeho, ztropil scénu. Lehl si na zem a bil do ní rukama i nohama, u čehož křičel... Rob by jej s radostí někdy pleskl, ale tomu malému to prostě nevadí. Šel s ním do parčíku a snažil se ho zabavit hrou s míčem... od fotbalu až po obyčejné házení nebo snahu o vybiku.

Udýchaný a bez sil se posadil na lavičku a ukázal chlapečkovi aby šel na prolejzačky, které nebyly nijak daleko. Klučina po svém strýčkovy hodil vražedný, trochu uražený pohled, že si nechce hrát, ale pak už utíkal na klouzačky.

Robbie si konečně oddychl, rozhlédl se a jen pár metrů od něj zpozoroval muže... nejspíš mladšího, tedy alespoň vzhledově a poměrně pohledného. Rychle odvrátil pohled, uvědomění, že hloupě kouká se mu nelíbilo, ale zvědavost byla sem tam silnější.

Bylo podivné potloukat se po světě jako člověk, ale zase to byla příjemná změna od toho sedět v trůním sále na Olympu a dohadovat se s dalšími bohy. Ostatně, nejméně jí chybí asi strýček Hádes. Chybí ji ale strýček Poseidon, toho by ráda viděla, ale je podivné a vlastně dost těžké najít na světě plném miliardy lidí někoho, kdo by byl podobný jako ona.
Připadá si trošku jako outsider, něco jako ... vyvrhel, ale přitom, takový mocný vyvrhel, no není to vtipné. A mezitím si posedává v kavárně čekajíc na svou kávu, kterou si objednala. Bylo tu plno lidí, které si mohla prohlížet z takové blízkosti. Než se nadála, k jejímu stolu přišel zřejmě nějaký pingl, kterému věnovala svůj pohled. Položil před ni kávu, kterou ihned prozkoumala svým pohledem. Snad v ní není jed, ale ... to by jí přece neublížilo. Děkuji vám. Pozorně si přeměří mladíka, který jí zalichotil. Máte toho tu hodně, není-liž pravda... Dovolí si prohodit poznámku, která měla působit spíše jako řečnická otázka, jinak se k tomu víc nevyjadřovala. Věnuje se teď chvíli své kávě.
Uchopí šálek za ucho a mírně do něj foukne, aby trochu zmátla teplotu, načež z okraje právě tohoto šálku upije. Nemůžete mi poradit, co bych měla dělat? Trochu postrádám nápady. Zvláštní tohle slyšet od bohyně strategie... Možná by nebylo od věci rozeštvat nějaké dva místní gangy, alespoň by byla trochu sranda.

Možná už mohlo být nudné, jak se lidi prostě jenom bavili, bez ohledu na druhé. Většinou si každý řešil své, a tak nerozuměl tomu, proč se lidé pouze vymlouvají na to, že se ostatní nestarají o sebe. Vždyť tohle místo bylo utvrzené v tom, že se každý staral o sebe. Už by se býval dávno zvedl, ale něco ho zaujalo.
Moc často se nestává, že ho zaujme něco... no, něco. Vždyť je syn Afrodity, jeho matka je zajímavost sama o sobě. Mladík s dítětem... Takovou věc vidí zblízka snad poprvé. Děti jsou ... jak jen se to říká... Výtvory lásky? Takže, Éros vlastně může za to, že existují děti, že jo. Mladík nevypadal, že by mu bylo v blízkosti toho dítěte dvakrát dobře a tak se mu koutky rozjely do stran, načež zavrtěl hlavou.
Je snadný odbít povinnost tím, že se o ni přestanete zajímat a přesně tak to udělal i mladík, jehož pohled brzy na své maličkosti cítil. Otočil se k němu a pohled mu oplatil. Cožpak vám nedělá přítomnost toho mladičkého radost? Pohledem se přesunul k dítěti, které se rozjaženě bavilo na prolízačkách.

Proč vlastně lidé vytvářeli podniky s obsluhou, kde se obsluhující snižovali pod úroveň svých zákazníků...? Něco jako otroci, jen za to dostávají peníze. Na rtech nechával úsměv a pozorně prohlížel jednotlivé rysy ženiny tváře. Za nic, slečno. Mírně se pouklonil. Chtěl se zeptat zdali si přeje ještě něco, ale dříve než to stačil opět promluvila. Musel se trochu nad tím pozastavit. Zajisté. Trochu pokývl hlavou a ženu sledoval, v očekávání, že bude ještě potřebovat, třebaže jen maličkost. Po vyslechnutí takové trochu prosby o zábavu se pousmál a poškrábal na zátylku. Moc nevím, vzhledem k tomu, že se zabavuji i když se hádají sousedi z vedlejšího domu, ale v celých Athénách jsou úžasné památky.Odmlčel se, ale to jen na chvilinku. Řecko je známé pro překrásné stavby, ač se některým krásám nevyrovnají.Teď opět předhodil kompliment. I Áres dokázal být skutečně "milý" když se mu zachtělo. William je spíš jeden z bohů, kteří nešli úplně dobrovolně, ale byl donucen, kdyby zůstal na Olympu sám, asi by všem na zemi zavařil na stoletou válku... On sám si počká, až to tady začne někoho pořádně štvát. Zajímalo ho víc, kdo bude první.

Chvilku po mladíkovi koukal, asi dost civěl a když mu byl pohled oplacen, rychle s ním uhl jinam. Nečekal, že naváže konverzaci, ale slušnost byla odpovědět. Vlastně si nejsem jist, on je... zmatek sám. Špatná výchova... a schovávání se za andělskou tvářičku. Pousmál se a trochu povzdychl. Malé třeštiprdlo, které hlídám své starší sestře. 

Přihodil, sám nikoho neměl a pokud by mělo být dítě po něm, asi by se styděl. Takového blázínka by čsvět uz nerozdýchal. Sjel pohledem k tomu malému, který hladce sklouzl po červené klouzačce až dolů. To bylo poprvé co se na néj koukal z jiného pohledu. 

Dělá mi radost. Prohodil najednou, ale stále sledoval svého caparta na hlídání. Je učenliví a opravdu se snaží i když někdy udělá scenérii, že by ho člověk propleskl... Tiše se zasmál a zakroutil hlavou, pak koukl zas na toho posedávajícího mladíka, pro tentokrát s opravdovým úsměvem. Jste nějaký kouzelník? Pozvedl obočí. Kdo vlastně jste?